2002


Pan Pavel z Plzně si z posledního pořizuje basovou kytaru a s chutí se jí věnuje zuby-nehty.

Do příštího roku tedy vkročíme ve složení:
    Pavel Jaroš – bg
    (něco na způsob zygoty, víte, holky?)




2003


Týž pan Pavel z dalšího posledního pořizuje aparáty, k jejichž využití zve pod záminkou založení kapely Dia Band pány Luďka Šindeláře (dmýchací harmonika), Milana Peřinu (kytara) plus další dva členy. Ač má jít o pouhý jednorázový projekt za účelem produkce v sobotu 24. dubna na diabetologickém kongresu v Luhačovicích, zkouší se (!) s chutí (!!) v Praze (!!!) (včetně choreografie) (!!!!). Po obou kladných ohlasech z Luhačovic se ještě jakýmsi nedopatřením stihne z posledního s chutí natočit CD, ale poté už se Dia Band opravdu konečně rozchází (pa) a Pavel s Luďkem se z posledního vracejí do Plzně, kde by rádi s chutí sestrojili nějaký ten bluesový samohyb. To se jim do konce roku zaplaťbůh ani z posledního nepodaří.

Do příštího roku tedy vkročíme ve složení:
    Pavel – bg,
    Luděk Šindelář – harp




2004


Na jaře dostávají s chutí lano Zdeněk Kalina (kytara), Pepa Čech (bicí) a Tonda Hruška (zpěv). Převážně převzatá tvorba (…Etc., Krausberry atd.) se zkouší z posledního v plzeňské Šeříkárně. Zanedlouho je s chutí přizván další kytarista, Honza „Škubánek" Schinabek. Kapela si zdarma, ale přesto z posledního pořizuje název Backspace (dle někdejšího windowsního shortcutu <Alt>+<Backspace> (= dnešní <Ctrl>+<Z>) pro funkci „O krok zpět"; nám však bohatě stačí „Zpět") a Pavel pro ni s chutí pořádá květnové soustředění v Anníně. (Tisíc vzdušných polibků do jisté sušické trafiky!) První veřejné hraní z posledního se odehrává 25.6. v klubu U Vojáka v Praze-Motole. V listopadu je vystoupením Backspace po drahných letech slavnostně a s chutí obnoven provoz sálu Saloonu Roudná, dosud decimovaného letitým chátráním a doraženého povodněmi 2002, t.č. však jednoznačně nejhezčího původního plzeňského sálu, nádherně zrekonstruovaného především díky Pavlovi a dalším fandům hezkých a užitečných věcí. V prosinci znovu Motol, kde se ve spojení s námi začíná z posledního schylovat k tradici.

Do příštího roku tedy vkročíme ve složení:
    Pavel – bg,
    Lůůůďa – harp,
    Zdeněk Kalina – lg,
    Pepa Čech – ds,
    Tonda Hruška – voc,
    Honza Schinabek – g




2005


Pepa (takto někdejší několikanásobný všemistr v letecké akrobacii a muž nerezových nervů) z posledního absolvuje zkoušky v Dubaji a s chutí nám odchází (pa) létat po světě s jumbem, v čemž ho bohužel utvrdí blesk z čistého nebe v podobě souhvězdí pp. Holého, Houdka, Hughese a Mrázka, zčistajasna stanuvších ve zkušebně uprostřed jeho bicířského cvičení. Přesvědčeni, že ve zkušebně straší, jdeme raději z posledního zkoušet do zšeřelých liduprázdných prostor Galerie „21", resp. jejího přilehlého křídla. Zde sice straší ještě intenzivněji, vesměs však jde o méně známé osobnosti, působící zcela mimo hudební oblast (očividné a ušislyšné bludy, klamavá zdání apod.). Za škopky s chutí zasedá metalový stroj Martin Zima. Sem tam nějaké to hraní, v červnu znovu Motolfest. Ve třetím kvartále Martin v předzvěsti zánětu šlach s chutí odchází (pa) a z posledního ho zaskakuje Petr Balog (ex-Galerie atd.). Krátce nato však s chutí odchází i Zdeněk (pa) a kapela jde na chvíli z posledního s chutí k ledu.

Do příštího roku tedy vkročíme ve složení:
    Pavel – bg,
    Lůůůďa – harp,
    Toňýg – voc,
    Honza – g,
    Martin Zima – ds




2006


V „21" s chutí straší čím dál víc. Opět se z posledního zkouší v pěti, u bicích coby host Petr, stálým členem se s chutí stává po koncertu v Saloonu a zkušebna získává z posledního nadlouho dopředu azyl tamtéž. Hraní: Štítov, Praha, Ledce, Nové Mitrovice atd. Z důvodu nedostatku kytar oslovujeme těsně před Vánoci solidně otřískaného juniora Honzu Lichtenberga (kytara), jehož příchodem se nám ovšem dramaticky sníží průměrný věk a všichni musíme s chutí vrátit občanské průkazy. Lichťa z posledního zkusmo hraje s Backspace již 29.12. v Saloonu, načež Škubánek s chutí odchází (pa). Tím nám ovšem bourá početní plán a navíc nám teď přebývá už připravený kostým. Abychom nebyli sami sobě za blbce, měli bychom se z posledního porozhlédnout po nějakém kytaristovi, jenže Honzík hraje za čtyři a kostýmů má za sedm, takže teď se naopak budeme muset buď všichni do posledního vzájemně zpovyházet (pa), anebo to z lenosti s chutí necháme jak to je.

Do příštího roku tedy vkročíme ve složení:
    Pavel – bg,
    Lůůůďa – harp,
    Toňýg – voc,
    Petr Balog – ds,
    Honza Lichtenberg – g




2007


Od Nového roku změna názvu na Hruškowicz (dle vzoru určitých rodových příjmení) a zkoušení nových věcí s Lichťou. Úderem Benátské noci v Nových Mitrovicích získáváme z posledního další posilu v solidně otřískaném Darkovi Tomanovi (klávesy). Na to konto jsou nám s chutí vráceny občanky a Pavel si s chutí z posledního pořizuje „psa". Hraní: Praha (U Vojáka s Bílou Nemocí a dalšími, ve Fíčku s SDR Projectem), Ledce, Nové Mitrovice, Plzeň (Saloon Roudná, plzeňský Merlin). Na obzoru se pozvolna začíná matně rýsovat jakási předzvěst, ale nikdo z nás zatím netuší, zda nabere ostřejších kontur rychle, nebo pomalu.

Do příštího roku tedy vkročíme ve složení:
    Pavel – bg,
    Lůůůďa – harp,
    Toňýg – voc,
    Péťa – ds,
    Lichťa – g,
    Darek Toman – kb




2008


Hraní sice nabírá ksicht (tradičně Plzeň, Praha, Ledce, nově Rokycany, Litohlavy, Plasy…), ale repertoár až na výjimky s chutí chřadne a zkoušení víceméně mele z posledního. Čas plyne a všichni vědí, že voda stoupá, jen pořád nikdo neví, kdy a kde se převalí. Začátkem listopadu ve studiu Třemošná z posledního s chutí natáčíme naši první promo-demůvku. Že by to bylo tohle? Ne. Na benefičním „Koncertu pro slané děti" 14.11. v Motole s námi u škopků narychlo zaskakuje Jiří „Mikeš" Milý (ex-Alice, Palice, Guns'n'Roses Revival…), po hraní 21.11. v Saloonu nás z posledního opouští Péťa (pa) a úderem Litohlav 29.11. ho Mikeš s chutí nahrazuje. Tímto okamžikem pozbývá platnosti naše čerstvé voňavé demo a záhy po svém vzniku tak získává punc pouhého zápisu v kronice (pro později narozené: zápis v kronice je něco jako čárka na účtence, ovšem ze Sotheby's). Správně, jen tak na nás, hlavně nezpychnout! Posledním hraním roku je 19.12. freneticky aplaudovaná hodinovka před CI5 v Crazy Street (bývalý klub „C"). Voilá!

Do příštího roku tedy vkročíme ve složení:
    Pavel – bg,
    Lůůůďa – harp,
    Toňýg – voc,
    Lichťa – g,
    Darek – kb,
    Jirka „Mikeš" Milý – ds




2009


Jakže – kontrakt na hraní v Crazy!? Jakže – House of Blues!? Jakže – Jazz Rock Café!? Díky nabídce světaznalých fandů se nám možná časem přihodí i nějaký ten web… Slibné (dle vzoru „slinné"), třeba se sami s chutí překvapíme. Ono to vůbec kolem dokola čím dál víc vypadá, že v následujících letech přijde nějaké to hudební odlehčení a odbočení od všednosti jedině vhod.
V proslulém plzeňském House of Blues 11.2. jde přece jenom po letech z posledního o náš první výlet z příšeří hospody do nefalšovaného bluesového klubu, takže si tamního úspěchu náležitě považujeme. Jakékoli předčasné závěry a usínání na vavřínech však s chutí přenecháme nezkušeným optimistům a sami si skromně vystačíme s obyčejným pokukováním po nějakém tom dalším stupni… Že by onen podařený březnový mazec v Jazz Rocku, úžasný květnový „Milník času", Kloušov Open Air s Lacem Deczim a jeho Celulou N.Y., červencový Basinfirefest? Stejně jako onen až nadpřirozeně načasovaný blesk na „Milníku", koncem srpna před námi zničehonic vyvstává možnost zahrát v říjnu jako předkapela úžasným fanouškům samotných „Over the Rainbow" v narvaném pražském Retru. Odchodem Darka (pa) se na devět týdnů stahujeme z trhu za účelem dalšího omlazení kapely o druhou kytaru v rukou sympaťáka a multiinstrumentalisty Mártyho Juhy a počínaje prosincem znovu s chutí vyrážíme…

Do příštího roku tedy vkročíme ve složení:
    Pavel – bg,
    Lůůůďa – harp,
    Toňýg – voc,
    Lichťa – g,
    Mikeš – ds,
    Martin Juha – g




2010


Márty se záhy s chutí osvědčuje a z posledního velmi rychle zapadá do naší partičky stejně šáhnutých šikulů.
Protože se Pavlíkovi ani v sérii soudů nepodařilo přesvědčit českou spravedlnost o nezákonnosti krádeže, začíná se schylovat k malému, zatím jen plíživému velko­únorovému oranžovému repete. Aby měla bolševická lůza kde tleskat neopakovatelným vý*onům svých čím dál sebevědomějších führerů, díky vehementní snaze jistých lokálních politikářů a jejich hulibrků změní Saloon majitele. My se s úžasným sálem roudenského Saloonu chtě-nechtě definitivně loučíme (jak jinak než koncertem) v pátek 12.2. – shodou okolností poměrně krátce po arogantním TV-antrée samozvaného bachaře české kultury Jandáka, které se stihlo stát klasikou, ještě než za ním tato bezesporu jedna z nejsamomaznějších zbytečností smradlavého českého rádobypolitického zápeklí udělala tečku. Byť ze sebe tento žijící septik moudrosti, s.r.o., nevydal vůbec nic nového (jak už tomu u septiků bývá), přesto v mžiku strhal rekordy jak v návštěvnosti českých příspěvků na YouTube, tak v mailech jaksepatří nasraných rockových fandů. Zlí jazykové dokonce tvrdí, že byl jistojistě podplacen opozicí. Obzvlášť před volbami řádně výmluvné. Inu, zřejmě toho ta rudá chátra v čele našeho Krachistánu za těch dvaašedesát let (či snad má smysl si napříč zdejším pseudopolitickým spektrem něco nalhávat?) zkurvila pořád ještě málo. Ach jo, kde domov můj…?
V únoru dochází – kromě Února – zároveň ještě k jednomu zlomu: poprvé v historii kapely máme nasmlouváno na tři, ba téměř na čtyři měsíce dopředu! I když ve skutečnosti jde pořád jen o pár kšeftů, chtělo by se říct „mazec!" – na kvartál dopředu jsme totiž až dosud nevěděli nikdy nic. Únor 2010 je ovšem jiný ještě z jiného důvodu, pravděpodobně mnohem zásadnějšího a veskrze optimistického: pašák Mikeš, kluk jeden šikovná, dře spolu s Evinou ve Slovanské 13 na jejich vlastním obchůdku nástroji hudebními „Mikeš Music". Celá kapela za nimi samosébně stojí jako jeden muž, pomáhá jak to jen jde a ze všeho nejvíc se těší na březnovou otvíračku, žjúúúúú!, „with a little help from my friends" Mikeš na Hrad!   :-)
Letošní jaro profrčí naším lesem, aniž za sebou zanechá cokoli nečekaného: ať se na prvomájovém „Milníku času" snažíme sebevíc, velkolepé politické veletoče našich mocipánů končí – až na vpravdě ojedinělé výjimky – ve stále týchž stojatých vodách, na které běžný občan už bohužel zvysoka kašle (až na vpravdě ojedinělé výjimky). Do čela se tudíž konečně dostávají ornitologové a čecháčci se střemhlav vrhají do další společenské epochy (tentokrát kroužkovací). Jak čas ovšem rychle ukáže, způsob ani součet na reálném výsledku voleb pranic nezmění, natož aby přinesl nějaký zvrat k lepšímu! Mno, ať už se sliby té Strany či té Vlády vzájemně liší sebevíc nebo sebemíň, zatím furt ještě jaksi hrajeme, pane Jandák, a ve srovnání se všemi Vámi nesmrtelníky svou činností rozhodně sereme mnohem míň lidí.
Léto budiž pochváleno, leč koncem srpna Márty opatrně naznačuje, že nás bude muset kvůli svému školnímu i hudebnímu vytížení s chutí opustit, a se závěrem léta tak taky z posledního koná. Pa, chlapáku, a hodně štěstí! Sedmého října tedy na pražské „Chmelnici" předžvýkáme publikum americkým „Iron Butterfly" jen v pěti, nicméně dobrá věc se podaří, lidi jsou vynikající a odezva sladká.
V kapele i mezi „našimi" se začíná proslýchat, že by bylo načase osvěžit playlist i zvuk. Což o to, stran repertoiru milerádi s chutí přivoníme k nějakým dvěma-třem kouskům z nekonečné louky bluesového kvítí, ale co se zvukem? Poněvadž k úkolům klubové smečky nejspíš nepatří vzájemné prohazování ušních bubínků, imploze hlav či vytloukání vnitřností z posluchačů mocnými zvukovými efekty, do prvního sněhu (toho roku jaksepatří vydatného) to ještě vydržíme, ale pravá zima nás už zastihne bez zvukaře (děkujeme, pa). Poslední dva kšeftíky 2010 tak s gustem dávají na frak všeobecně zažitým představám o bezpodmínečně nutném kapelním diktátu a hlasité mlaskání stovek boltců našeho nejmilejšího zaměstnavatele to potvrzuje – co chtít víc? Zvuk bychom tedy měli, ale protože už teď je veskrze jisté, že letos si stihneme leda tak z posledního utřít mastnou bradu, repertoir bude muset počkat na nový rok. (V dohledu sice zatím žádné kšefty, ale zato s chutí!)

Do příštího roku tedy vkročíme ve složení:
    Pavel – bg,
    Lůůůďa – harp,
    Toňýg – voc,
    Lichťa – g,
    Mikeš – ds




2011


Tak.
Leden jsme přesně podle plánu s chutí proodpočívali, což se v únoru ukázalo být veskrze předvídavou investicí: zprvu bychom sice bývali byli jen neradi rušili ještě zpola spící únorový Blueshouse svým sezónním otevírákem, leč 1) v lednu bychom se možná nedobušili, 2) březen byl ještě daleko a 3) ku všeobecné spokojenosti se to přece jenom velmi solidně rozjelo. Odezva dávala tušit fajn rok.   :-)
Jazz Rock Café, Kalikovák…
Druhý (i s nultým již třetí) ročník prvomájového „Milníku času" opět nabírá na návštěvnosti a akce začíná být vnímána coby příjemná nová tradice, zvolna nabourávající zdi nočních můr z „jiných" prvých májů. Srdečný dík proto patří nejen všem, kdo „Milník času“ a další podobné akce organizují a oddaně jim věnují vlastní čas, úsilí, prostředky i pověst, ale také všem návštěvníkům, kteří radosti vzdávají hold už tím, že ani při bujarém veselí nezapomínají na slušnost a ohleduplnost. Zaplaťbůh!
Letošní léto bylo nečekaně bohaté na pro nás premiérové fleky. Konec června nás zavál na soukromé open-narozeniny našich přátel do blízkých Nebílov. Byť v žádném případě neaspirujeme na tancovačkovou kapelu, přesto šlo po dlouhé době o veskrze příjemnou vesnickou klasiku. (Děkujeme!) Červencový rockový Revival Fest v o něco vzdálenějších Konstantinkách svou dramaturgií vyhověl drtivé většině přítomných a dlouhá noc řekla jednoznačné ANO dalšímu repete. (Povede se?) A co třeba ono noční hraní u zámku v Žinkovech? I přes tu kaltnu a poměrně malou návštěvnost fakt nádhera. (Mj. naše sladké pozdravení žinkovskému personálu!) Svinská zima byla i v malebném údolíčku říčky Klabavy „U Žáby" v Chrástu, kde se nám to v závěru stočilo v parádní jam-session. (Půvabné noční loučení…) A z mrazáku do hicu: nečekaná návštěvnost plzeňáků i přespolních u Branky v rámci festíku „Na Ulici" – to se to hraje, panečku! Na pochybách nikoho nenechal ani nádherný srpnový večer „U Koblížka" v Černicích… Kromě premiérových míst nelze nezmínit také veskrze příjemný Groll a Merlin. Léto snů!
Do konce roku dle zajetého a osvědčeného modelu: Jazz Rock Café, Kalikovský mlýn, Monty, Mrož, Nová Ves… Sezónu uzavřel sice nepříliš navštívený, leč přesto vysloveně milý vánoční dvoják s letos znovuzrozenou Alicí v Šeříkovce.
A teď hajdy do klidu – další rok už buší na dveře…

A z posledního ještě jedna důležitá změna:
Poprvé v celé naší dosavadní historii kráčíme do příštího roku v nezměněné sestavě.




2012


Co jsem říkal: je tu! A zase přestupný!
Leden ve znamení klidu k práci. Repertoir obměněn jen mírně, přesto stovky děkovných dopisů. Nezasvěcence by za stále lepší odezvy mohla zvolna klesající návštěvnost až – nebojme se to nazvat pravým jménem – udivit! Zasvěcenec ovšem dobře ví, že nouze zdaleka nepostihla jen muziku. Přibývá například lidí, co každou pětku obracejí v dlani tak dlouho, že jim ji nakonec nevezme ani výherní automat! Snad jen to české politikářské nebe má opravdu jinačí starosti – tentokrát s hygienou (a světe div se: natruc samotnému panu králi!).
Koncem ledna jsme se mazácky vrhli do dávno poznaných vod: Kalikovák, Mrož, Jazz… Hezký začátek roku, pravda? Zdalipak se nám zase přihodí nějaká ta lidu- i bohu­libá premiérka?
No, i když nesouvisí výhradně s muzikou, o jednu nepříliš chtěnou a bohužel se vším související premiéru už je postaráno. Jen jaksi mimochodem a celkem bez povšimnutí při ní vyšla najevo jedna zvláštní, až dosud tiše tajená skutečnost (kromě mnoha jiných nezvláštních hlasitých veřejných): údajně jako jediní v Evropě – mnohem pravděpodobněji však v celé galaxii – mají naši drazí nesmrtelníci zaručenu 100% gáži i za svého případného pobytu v šatlavě, prosím pěkně (tedy jako kdyby náhodou jakýmsi úředním nedopatřením…). Na strach o jejich nedotknutelnost jsme však už přece jenom příliš velké děti. Zkrátka naše vážená demokraticky zvolená prolhaná zlodějská verbež se čím dál více podobá obludné vaně přetékající líně bublajícími sračkami, které samy o sobě neomaleně tvrdí komukoli v dosahu, kdovíjak nejsou jemným a vonným olejem. O něm však všichni v dosahu už dávno vědí své a podle ověřených zdrojů si jej nikdo slušný rozhodně do žádných tělesných zákoutí nevtírá ani na den, tím méně pak na noc – snad s výjimkou těch několika, kteří se v něm „ať to trvá věčně“ s gustem ráchají rovnou celí, od hlavy až k patám, vlasti a národu ku prospěchu.
Změna? Jářku, proč ne, tady je:
Znechuceni výsledky předloňského kroužkování navrhujeme propříště rovnou kundování: kromě toho, že už není moc co ztratit, volební archy se zakundovanými kundydáty budou o poznání veselejší a zvolení kundydáti, kteří se nám toho už o svých čistých úmyslech navyvraceli až k zvracení, nám aspoň za ty naše prachy nebudou mít v dlouhodobějším horizontu co vyvracet, nýbrž konečně už také co potvrzovat. Tu teprve bude definitivně setřen rozdíl mezi pravdou a lží, aby si mohly obě navzájem nestranně – bez lásky i nenávisti – svýma čisťounkýma (čti ‚jemným a vonným olejem pravidelně ošetřovanýma‘) dlouhoprstýma rukama řádně podat každého, kdo by nesouhlasil!


Aspoň že pořád ještě máme tu muziku. Hlavně ať po volbách nemusí zpátky do ilegality nebo rovnou do lágru! (Schválně, pane Jandák: zavedete výpalné?).







Rostoucí počet našich fandů dokládá,
že radost a pohoda je – narozdíl od zkušeností – nejenom sdělitelná, ale i přenosná,
a je tedy namístě s chutí poděkovat za přízeň:


Děkujeme Vám, bez Vás by to nebylo ono!



60's — 70's — 80's
blues & rock band